Draculínův svět

Sběratelské karty jsou zlo a nemorální firmy, co je vyrábí, to dobře vědí...Trochu by mě zneklidňovalo, že chudáka Ufa vždycky o všechno obrali..Teď to bude znít moc a moc cynicky, ale z vlastní zkušenosti si říkám, že laskavost, zdvořilost a jisté samaritánství, ke kterému mě vedli naši, bylo někdy trochu moc. Že je potřeba taky nějaká průbojnost, jinak se člověk stane rychle všemi využívaným pitomcem. Líbí se mi, že si Uf pokemony kreslil a způsob, jakým se ze situací vyrovnal, je úžasněj a ukazuje na velkou vyspělost a velkorysost. Tak hodně štěstí,ať se od vás pokemoni a podobní drží dál!

Uf to vyřešil s nadhledem, doufám, že si na to vzpomene, až se dostane do podobn= situace. Nejspíš není dost pohotově hrabivej.

Tak nás sběratelské pokemoní karty minuly, spokojili jsme se s plyšovým Pikaču, pokemoní bundou, pokemoní videokazetou, pokemoními počítačovými hrami a také jsme měli jeden pokemoní narozeninový dort. Trošku mě překvapuje, že ta pomsta za Hirošimu ještě přetrvává a nebyla vytlačena nějakou jinou kravinou.

Taky jsme měli kartičky Pána prstenů:-) Taky jsme neuměli měnit:-) V některých rodinách se to nejspíš dědí... U nás po matce:-)
Nikdy jsem měnit neuměla, takže mi bylo od začátku jasné, jak to dopadne. A taky dopadlo. Naštěstí po roce školáci začali měnit jiné karty a do těch už jsme nešli.
Ale je to i tím, že máme děti trochu starší a samy si mezitím zjistily, co jim stojí a nestojí za to platit z kapesného a jak pomíjivé takové sbírání může být.
Kartičky se dodnes vynořují zpoza rohů a skříní při každém větším úklidu a málokdo už se vzrušuje, když je postupně (ke své radosti) házím do koše.

Jediné, co mě trochu děsí je, že klukům tatínek nadělil pod stromeček alba se známkami... Protože je jako malý sbíral a měnil se spolužáky. Jenže s kým je budou měnit naše děti, když jsou spolužákům pro smích i bez známek?:-)

A tak to zase neřeším a mám klid.

No, legrační na tom je, že Polovička vyhodnotil Ufův vztah ke kartičkám Pokemonů, jako nezralý. Že prý to takhle nejde, že by takhle kluk v budoucnosti mohl přistupovat ke všemu, třeba i ženskejm. Představila jsem si dospělého Ufa, jak sbírá ženský, a pak po čase prohlásí, že si nechá maximálně jednu, možná dvě a na ostatní se vykašle, protože mu je stejně všichni vždycky seberou - a rozesmála jsem se.
Ráchel, já mám dojem, že tohle je přesně ta věc, se kterou člověk nic nenadělá, i kdyby se na hlavu postavil a odpichoval se ušičkama (jak říkával náš táta), prostě některé děti jsou vyčůránci a některé jsou za "hlupáčky" - Uf evidentně spadá do druhé skupiny, a přitom, kdyby chtěl, většinu těch "vyčůránků" strčí do kapsy hned v několika směrech. Asi je fakt nejlepší neřešit a ono se to nakonec nějak pořeší samo...

A není lepší přečnívat v těch jiných sněrech a ne zrovna ve vyčůranosti?:-)
Sice nevysvětlím učitelkám, že to takhle vidím, ale postupně se mi to daří vysvětlovat vlastním dětem a to mi přijde pro ně výhodnější. Být outsider vůbec nemusí být špatné, jen je třeba to umět používat. Učit děti pracovat s tím, že je to bolí, co a proč je bolí a jak to mouhou řešit samy u sebe. Nechávat je rozhodovat, jestli to tak řešit chtějí nebo ne a učit je přijímat následky svého vlastního rozhodnutí. A ne se je snažit bolesti zbavit (tedy jak které bolesti a s ohledem na věk, že...). Problém v tom je ale hlavně ten, že mě samotnou bolí, že je diskriminace bolí. Že mi vadí, že nejsem dostatečně dobrá matka, když je neochráním. Ale když si pak vzpomenu, co všechno jsem dokázala díky zpracování v minulosti šikanovaného (tedy sebe)vykřesat pro svůj vlastní život... A jak moc se v něm plácají mí vrstevníci, kteří byli dostatečně ochraňovaní... Jak dosud po každém tvrdě požadují, aby je ochraňoval, ustoupil jim... Řekněme, že člověk nemůže mít všechno a mě je to moje sympatičtější...

To s tím výběrem partnerek je dobré! Ale vzhledem k tomu, že můj muž kdysi sbíral známky, dnes "sbírá" knihy a přesto se ženami takto nikdy nezacházel, neztrácela bych naději ani u Ufa:-)

Ahoj Ráchel, s šikanou v jakékoli podobě je to obtížné. Já mám samozřejmě o naše děti strach, kdykoliv opouštějí doupě a zmizí ze zorného pole... Na druhou stranu mají teď možnost si svět kolem osahat a zjistit si, jaký je. A na rozdíl od některých dospělých ,ale bohužel i některých dětí, mají odkud vycházet a mají se kam vracet a za všechny ty přešlapy a kotrmelce jim nikdo trhat hlavu taky nebude. Ostatně věčně jim uhrabávat cestičky nelze - při tom počtu by to tak jako tak bylo nad rodičovské síly, takže je ideální doba na průzkum okolí. Někdy si však nejsem jistá, zda Uf vůbec vyhodnotí nějaký držkopád jako držkopád, prostě jako kdyby si na ta rozpálená kamna (o která se shodou okolností spálil jako batole a měl dost ošklivé popáleniny) chtěl sáhnout znovu a znovu...
Jakpak se vlastně daří nejmenší ratolesti? Pokud si vzpomínám, také jste čekali dalšího(čtvrtého špunta), když my čekali Jáchymka, nebo se pletu?

No, dítě, které opakovaně leze do průšvihů, se je naučí velmi rychle řešit. (To mám ze zkušeností své mámy a jedné kamarádky) - sice ne předcházet, ale řešit ano. Má potom neskutečnou schopnost improvizace a nic pro něj není problém. (Mně osobně v tomto směru mámina výchova velmi ponohla od zbytečných úzkostí...)
A co se týče našeho špunta - je. Je veliký a veselý a - šestý:-))
A zabírá tolik času, že se sem skoro nedostanu...

Tak to musí být velká hromada radosti mít takovou kupu dětí - já už s těma našima mám občas dojem, že bych potřebovala den nafouknout alespoň na 28 hodin, ale moje kamarádka tvrdí, že od třech vejš už je to dost jedno, protože nikdy není času nazbyt - když vzpomenu, na opečovávání toho prvorozeného, tak mám silný dojem, že ani tenkrát jsem neměla zrovna času nazbyt, prostě se vždycky něčím vyplní :-)) Tak to mám radost, že je v pořádku a má se k světu. Zdravím jeho i všechny ostatní tam u vás :-)

moc.
Času nazbyt není nikdy... To přece nebylo ani před dětmi:-) Ale čím víc jich mám, tím víc mám i volna na sebe. Už dávno to není nedospatelné vyčerpání za hranicí kolapsu jako to bylo při prvním. Ani neřešitelné rozhodování, komu dát přednost, když ječí oba už několik hodin a já ještě ani nejedla, jako to bylo, když jsme měli dva. Teď se prostě najím, protože křičící dítě na řešení problému pár minut počká (pokud teda zrovna nepadá z okna:-) ),ale když já zkolabuju, nebude mít nic... No a pranice o hračky, které jsem tolik řešila při druhém a třetím potomkovi? Inu, to říkala už kdysi moje kamarádka "když jich máš pět, už neřešíš, jestli se zrovna perou...", jen přitom sleduju, jestli si budují hierarchii a nějak to vede k domluvě nebo jen někoho mlátí (což se u nás nestává, takže zasahovat nemusím, jen trpět, že to nejsou pacifisti:-)) Ale upřímně - pacifismus ve smyslu ústupnosti za každou cenu jsem nikdy příliš nemusela.)
A malej se k světu opravdu má! Zdá se, že je extrovert (což je u nás v rodině docela výjimka)- teď jsme byli pár dní spolu v nemocnici kvůli silné laringitidě a byl nervózní a protivný - protože neměl na koho koukat a s kým "povídat". Máma je prostě málo:-)

Ahoj, tak teda pokémáčov ste naozaj urazily... Nevedeť čo sú to pokješi? Krúza... ;(

TAk to už hej... Nevedieť čo sú to pokémoni... Nuž aj to sa stáva! MOja kamarátka mi povedala že ten kdo nevie kdo sú to pokémoni, tak ten ani snáď nežil a že ste urazily nás POKEŠOV... ;(