Draculínův svět

A přiznám se také, že mi trvalo docela dlouho, než jsem se začetla – a dokonce jsem i několikrát zaváhala – zda knihu úplně neodložit (což vskutku nebývá mým zvykem) – ale nakonec jsem se nechala vtáhnout do děje a knihu docela svižně dočetla – a dokonce se i místy docela dobře pobavila. Tedy podobně, jako tomu bylo u Vatikánských kobek, byl rozjezd na můj vkus docela pomalý, ale jinak je to dílko docela čtivé, místy úsměvné, no a místy hrůzostrašné – zvláště pak v pasážích líčících podzemní prostory Domu opery v Paříži spolu s tím, co tam fantóm opery vlastně dělal, popřípadě dělati zamýšlel. Abych pravdu řekla, jsem tak trochu překvapená, že na první pohled tak jednoduchý motiv, který se vyskytuje v mnoha jiných románech minulého, předminulého a vlastně mnoha dalších století – a kterým je nešťastná láska – a možná ještě více bláznivá zamilovanost – našel v případě tohoto románového hrdiny (a vlastně všech tří hlavních hrdinů) tolik obdivovatelů – vždyť hlavní zápletka je docela prostinká – dva jinak velmi odlišní muži se ucházejí o přízeň krásné a mladičké operní pěvkyně Christiny Daaé. A každý z těchto mužů přirozeně využívá k tomu všech prostředků, které má k dispozici. Připouštím, že líčení podzemí a zákulisí domu opery je vskutku poutavé – otvírá prostory pro vytváření v hororech tolik potřebného napětí, je neokoukané a pro běžného čtenáře svým osobitým a netradičním způsobem přitažlivé, neb kdo z nás měl možnost prohlédnout si složité systémy zákulisí, včetně schodišť, propadlišť a nejrůznějších chodeb – já tedy ne – a je tedy nutno uznat – že Leroux s líčením tohoto prostředí zachází mistrně. Je vlastně úplně jedno, zda Fantóm opery skutečně žil, nebo zda je jen výplodem něčí fantazie. Každopádně se stal předmětem mnohých úvah a zpracování a jako takového by ho asi jen těžko šlo přehlédnout...

Přemýšlela jsem v noci, jakou ukázku z textu vybrat – neb popis vlastního příběhu mi připadá poněkud zbytečný – a nad ránem se mi o divadelních prostorách zdál sen. V tom snu jsem se nějako přimotala ke zkoušce baletu a přestože jsem tvrdila, že s baletem nemám a ani nechci mít nic společného, zapojili mne do příprav a já chtě nechtě musela vytvářet taneční kreace, o kterých jsem do té doby neměla nejmenší tušení. No, a když jsem se chtěla ve vhodný okamžik zdechnout/vypařit, tak mi dáma, jež pracovala na choreografii, vtiskla do dlaně klíč od šatny a požádala mne, abych ji zašla zamknout, že je nejvyšší čas. A já pak bloudila prostorami divadla a né a né najít onu šatnu – dokonce ani paní uvaděčka mi nebyla schopná poradit. A v závěru snu jsem se z divadla protáhla záchodovým okýnkem a skončila na jakémsi staveništi, či snad zbořeništi a ona paní uvaděčka, která se tam ocitla nevím jak se mnou, byla na mne velmi rozhněvaná, že jsem způsobila zhroucení tak úžasného divadla, jako bylo to, na jehož troskách jsme stály. Mně zůstal v dlani jen ten klíč od oné šatny, kterou jsem nemohla najít – tak – a pak že sny nejsou prevít.

Ukázka z textu – Peršanův popis podzemní „mučírny":

„...Řekl jsem, že místnost, v níž jsme se octli s vikomtem de Chagny, byla pravidelně šestistěnná a celá vykládaná zrcadly. Od té doby bylo možné vidět zvláště při některých výstavách takovou místnost, uspořádanou úplně stejně a nazývanou „dům přeludů" nebo „palác iluzí". Ale prvenství patří plně Erikovi, který postavil před mýma očima první sál tohoto druhu v době Růžových hodin v Mazenderanu. Stačilo umístit do rohu nějaký dekorativní předmět, třeba jeden sloup, a okamžitě jste měli palác o tisíci sloupech, protože působením zrcadel se skutečný sál znásoboval šesti šestiúhelníkovými sály a každý z nich se zmnožoval donekonečna. Kdysi tak zhotovil pro pobavení „malé sultánky" dekoraci, která se stala „nesčíslným chrámem"; malou sultánku však brzy unavila ta dětinská iluze, a Erik proto proměnil svůj vynález v mučírnu. Místo architektonického motivu v rozích umístil k první stěně železný strom. Proč byl tento strom napodobující dokonale svými zbarvenými listy strom opravdový ze železa? Protože musel být dost pevný, aby odolal všem útokům „odsouzence", kterého do mučírny zavřeli. Uvidíme, jak se tato dekorace v okamžiku dvakrát za sebou promění ve dvě jiné působením automatického otáčení bubínků umístěných v rozích a rozdělených na třetiny; tyto třetiny určují úhel zrcadel a pohybují obrazem dekoračního předmětu, který se pak střídavě objevuje a mizí.

Stěny tohoto podivného sálu neposkytovaly odsouzenci žádnou možnost, aby se z nich vyprostil, protože kromě dekorace tak pevné, že všemu odolala, byla tu jen zrcadla, a to zrcadla dost silná, že mohla bez obav vzdorovat zběsilosti ubožáka, jehož tam uvrhli ke všemu s holýma rukama a bosého.

Žádný nábytek. Zářící strop. Důmyslný systém elektrického topení, který byl od té doby napodoben, dovoloval zvyšovat teplotu zdí podle přání a vytvořit tak v sále žádanou atmosféru...

Vypočítávám tu všechny přesné detaily vynálezu, který je velice přirozený a dává přitom tuto nadpřirozenou iluzi (několika pomalovanými větvemi iluzi rovníkového lesa rozpáleného poledním sluncem). Dělám to proto, aby nikdo neměl právo říkat: „Ten člověk se zbláznil" nebo „Ten člověk lže" nebo „Ten člověk nás pokládá za hlupáky". * //V době, kdy to Peršan psal, je zcela pochopitelné, že se obával vyvolávat dojem něčeho neuvěřitelného. Dnes, kdy takové sály mohl každý vidět, jsou jeho obavy zbytečné.//

Kdybych to vyprávěl jednoduše takhle: „Jakmile jsme sestoupili na dno jakéhosi sklepa, spatřili jsme rovníkový les, rozpálený poledním sluncem", získal bych tak krásný efekt k omračujícímu údivu. Já však nehledám žádný efekt; mým záměrem je vyprávět přesně, co se stalo panu vikomtovi de Chagny a mně v průběhu hrozného dobrodružství, jež jeden čas zaměstnávalo orgány spravedlnosti v této zemi.

Vracím se teď k událostem, u nichž jsem přestal.

Když se rozsvítil strop a kolem nás se osvětlil les, předčil vikomtův úžas všechno, co je možné si představit. Zjevení tohoto neproniknutelného lesa, jehož nesčetné kmeny a větve nás obklopovaly až donekonečna, uvrhlo vikomta do hrozného zděšení. Přejížděl si rukama čelo, jako by chtěl odehnat snový přízrak a očima mžoural, jako by stěží při procitání nabýval vědomí skutečnosti. Na okamžik zapomněl proto poslouchat..." (s. 231-233)

Něco málo k autorovi například zde

Vlastní text dostupný v angličtině například zde nebo zde